Pozn.: Dávná historie je dnes známa jen v útržcích, konkrétní podrobné informace jsou zřejmě zkreslené vypravěčským uměním lidových mudrců a kronikářů. Dnešní obyvatelé ty nejstarší části neznají, ale doposud se dají v některých kronikách vyhledat, bohužel jediný kdo dokázal porozumět jazyku Staré říše zmizel).
Daleko od Andarie se nachází svět Liar, na němž kdysi velmi dávno žili více či méně v míru lidé, elfové a barbaři. Tedy v míru. Nic nerušilo jejich nekončící války , které vznikali z malicherných sporů, čí nenávisti mezi sebou. Tento svět by byl žil svůj vlastní život a jeho osud by se byl nespojil s osudem Andarie, kdyby …
Během jedné z mnoha válek, zuřících mezi lidmi a elfy, se začaly objevovat podivné úkazy okolo jedné staré a dlouho opuštěné pevnosti. Nikdo tomu však nevěnoval velkou pozornost, dokud se z této pevnosti nezačaly valit armády obrů, skřetů, dvouhlavců a dalších stvoření, hnaných jejich pány a vládci - démony. Odpočívající lidská armáda byla tedy zastižena bez nejmenšího varování a jen s pomocí nyní už ne tak nepřátelské armády elfů, která zaútočila na armádu stvůr, se jim podařilo uprchnout z obležení. Pak bylo svoláno shromáždění všech ras a zemí, kde králové do jednoho podepsali spojenectví proti stvořením zla. Nastala krutá a vleklá válka - ač se lidé a další rasy snažili sebevíc, nedokázali už své nepřátele z jimi dobytého území vypudit a za každého mrtvého skřeta nebo obra se jich z oné zříceniny, ležící uprostřed jejich území, vyrojil alespoň tucet. Lidé se tedy odhodlali k velmi zoufalému činu - zaútočili na tuto baštu svých nepřátel. Tisíce vojáků zemřelo, neboť do boje se zapojili i vládci příšerného lidu, démoni. Malé skupince se podařilo proniknout až dovnitř a v podzemí tvrze objevili její členové ohromný průchod mezi dvěma světy, jímž k nim proudila tato odporná a neporazitelná armáda. Lidští mágové se ji pokusili zavřít, ale nepodařilo se to. Těsně předtím, než byli roztrháni jedním démonem, se jim ten odporný požírač lidí posmíval a holedbal se svou rasou a tisíci dobytých světů; prozradil, že brána se dá otevřít a zavřít jen z druhé strany, ze strany, kde byla původně otevřena. Zatímco démon trhal část z nich, několika lidem se podařilo utéci a poslední z nich, vyčerpán a poset mnoha smrtelnými ranami, před svou smrtí vše vypověděl vojevůdcům lidí. Na společné besedě se všichni důležití činitelé lidí, elfů a barbarů dohodli, že někdo musí projít bránou do světa démonů a tam ji také zavřít. Armády všech ras se tedy, za pomoci svých bohů, vrhly na tvrz démonů, ale ta teď byla mnohem lépe chráněna, takže se nikdo nedostal dovnitř. Posledními zbytky armád chráněný hrad lidí se stal místem třetího a posledního shromáždění. Nepřátelskou bránu se zavřít nepodařilo, tudíž se museli někam ukrýt nebo utéci. Nakonec se vyjádřil ten, koho nikdo na poradu nepozval, Valishar, vůdce všech elfů a nejmocnější mág jejich rasy. Podle něj by bylo nejlepší otevřít svou vlastní bránu a odejít do světa, jenž těmi tvory není zamořen. Měsíce míjely, vojáci padali mrtví k zemi a žádný pokus o otevření brány nevyšel. Poslední hrstka vojáků bránila hradby, vyděšené ženy a děti se krčily v podzemních skrýších, když jeden z mágů omylem zkazil zaříkání, jež mělo otevřít bránu. Oproti všem očekáváním se však průchod otevřel a na druhé straně mágové spatřili krásnou zelenou zem, kam se začalo urychleně přesouvat obyvatelstvo i vojsko. Někdo však musel zavřít bránu - k tomuto činu se dobrovolně přihlásil onen mág, jehož šťastnou se brána otevřela. Poslední pohled utíkajících patřil hubenému elfovi, zavírajícímu průchod mezi oběma světy. Ten pak zatarasil místnost, v níž byla brána otevřena, neboť ji mohl kdokoli opět otevřít, a vybral si mučednickou smrt hladem.
Od této chvíle se paralelně odvíjejí dva příběhy dvou oddělených světů, ale ne nadlouho. O osudu Liaru se nic neví, zato o historii Andarie ano.
Lidé,elfové i barbaři, kteří přišli na Andarii skrze průchod, nemohli uvěřit svým očím. Kolem nich se rozkládal obrovský zelený svět plný zvěře a neobsazený jinou rasou, přímo stvořený pro kolonizaci. Vojáci všech ras se vydali prozkoumat blízké i daleké okolí a vrátili se s podivnými zprávami - podle všeho tu ještě nedávno žila nějaká rasa lidí nebo podobných tvorů a kromě ohromných a nádherných staveb po nich nic nezbylo. V žádném z výstavných měst Staré říše, jak noví osadníci pojmenovali tajemnou a vymřelou zemi, však nebyly známky násilí ani nepokojů, vypadalo to, jako by všichni někam odešli nebo beze stopy zmizeli. Stará říše byla velice duševně vyspělá, zatímco jejich technické znalosti byly nesrovnatelně menší, takže lidé Staré říše dosáhli obrovských magických schopností. Ve zříceninách bylo nalezeno mnoho starých knih pergamenů a kronik. Jen jeden elf, který ze všeho nejraději vyprávěl příběhy, dokázal jejich jazyku porozumět. Překládal snad vše, pak ale zmizel neznámo kam. Příběhy a kroniky jej popisují jako Ten který zmizel. Nedlouho před otevřením brány z Liaru na Andarii se Starou říší začal rozšiřovat pohled na svět spojující filosofii, víru a magii, čemuž se urputně bránili zejména zastánci staré víry, kterých však každým měsícem ubývalo. Vrcholem tohoto nového kultu byl svátek Slunce, konající se po celém území Staré říše, při němž většina obyvatel dosáhla mystického spojení a přerodu v novou formu života… (zde končí přeložená část kroniky Tím který zmizel) Lidé zpoza brány se začali usídlovat v původních městech, jež také částečně přestavili. Čas plynul a s rozkvětem měst se rozšiřovala i moc království přistěhovalců, které postupně obsáhlo všechny části pevniny a většinu ostrovů. Z neznámého důvodu, zřejmě kvůli častým nedorozuměním ve vládnoucí třídě, se zprávy z hlavního města do určitých míst království dostávaly pozdě, jinam zase pozměněné a někam nedocházely vůbec. Nastal neuvěřitelný chaos a několik ostrovů se vzepřelo hlavnímu městu a králi, který podle nich byl blázen, zneužívající své postavení k osobním účelům. Na ostrovech Phyristia, Al Abbas a Felun byla vyhlášena republika Nová Andarie a král byl naprosto nepravdivě zpraven, že tam upalují jeho podobizny. Proto se brzy rozhořela válka mezi oběma zeměmi a jelikož ostrovy nebyly příliš dobře ozbrojeny, republika padla. Nerovnováha však byla zaseta a čím dál tím více lidí po celém království začalo skrytě propagovat myšlenky demokracie, zatímco někteří šlechtici byli řádem podporováni k neposlušnosti ke králi, který se díky nenápadné pomoci lektvaru opravdu zbláznil. Namísto obnovení rovnováhy v království se situace po porážce republiky ještě více zhoršila. Nedlouho poté se většina měst králi vzepřela a nastalo období bezvládí. Král utekl do své pevnosti na ostrově Kyr a v hlavním městě, Andoru, byla nastolena republika, k níž se hlásil i Thyris, zatímco statní města obvykle ovládali hrabata a baroni. V této velice nestabilní situaci se na severozápadě, kde se nacházela brána na Liar, objevili první skřetí průzkumníci, po nichž brzy následovala celá armáda. První padla barbarská města Dolní a Horní Imer, z nichž naneštěstí nikdo nestačil utéci a informovat republiku nebo jiné město. Díky zabrání Dolnoimerských loděnic, které v tu dobu byly jedny z největších v království, mohli skřeti poměrně bez problémů obsadit lidmi osídlené ostrovy. To už ale nestačili pochytat všechny uprchlíky a republika se tak téměř zároveň dozvěděla o pádu Lewanu a ostrovů. Jedinými ostrovy, které nebyly pohromou zasaženy, byly Phyristia, která se ubránila díky skvělé magii původního světa a Staré říše (byly rozluštěny některé magické svitky z dob Staré říše, které stačil přeložit Ten který zmizel), Ostrov Kyr, který vydržel díky svým pevným hradbám a vzdálenosti od ostatních ostrovů, a souostroví Jilant, jež vůbec vpád skřetů nezaregistrovalo. Obyvatelé Andoru se urputně bránili a několika prvním nájezdům se ubránili stejně jako lidé z Thyrisu, které ochránily hlavně vysoké městské hradby. Vesnička Ileren padla stejně jako Horní a Dolní Imer do skřetích rukou, zatímco Havant se chránil izolací od pevniny a díky silným mořským proudům vládnoucím v té oblasti se k nim skřeti nedostali. A tady začíná příběh osvobození Andarie …