- Kratší dungeon

Hubená ruka se hbitě protáhla mříží. Zcela přesně zasáhla ucho postavy procházející zrovna kolem. Postava zavrávorala a zakončila svou dnešní pouť tichým sesunutím na studenou zem. Bylo slyšet je slabé žuchnutí a zacinkání klíčů. Žalářník byl zřejmě ještě nezkušený, když své pochůzky vedl tak blízko vězeňské cele. Jeho kolega spal. Trošku zachraptěl, když se podlaha otřásla pádem stokilového strážného, ale rozhodně se tím nenechal rozhodit natolik, že by se chtěl budit. Spoře oděná a vyzáblá osoba uvnitř cely zaťala ruku v pěst v radostném gestu a jala se natáhnout ruku směrem k ležícímu svazku klíčů. Ale nedosáhla. V její cele nebyl žádný použitelný předmět, strážníkovi dosáhla jen ke kolenům, takže mohla použít snad jen jeho boty. Jeho boty. No jistě, přeci boty! Zápach zavalil okolí cely, když bota sklouzla z nohy. Vězeň ho však nevnímal - po desetileté práci na galejích byl zvyklý na mnoho pachů a většina jich pocházela přímo z něj. Ještě že jsou zde kamenité cesty a otrokáři nosí vysoké boty. Natáhl ruku s botou co to šlo a jen taktak narazil špičkou do klíčů, které se rozezvučely. Několika pohyby dokopal klíče až k mřížím, natáhl pro ně druhou ruku a už je svíral. Dva ostatní spoluvězni ani nedutali a bezeslova pozorovali, jak se jejich zoufalý kolega pokouší strefit ten správný klíš a v tichosti ho vpravit do klíčové dírky roztřesenou rukou. Trvalo to snad věčnost, ale podařilo se to. Ozvalo se zacvakání, dveře se pohnuly. Spící strážník stále spokojeně podřimoval. Dveře byly pomalu otevřeny dokořán a nastalo osvobozování ostatních. Protože už věděli, který klíč patří do zámku od první cely a nemuseli ho tedy zkoušet, trvalo jim to ještě jednou tak dlouho. Všichni nervózní s okousanými nehty, zpocení, roztřesení. Ale podařilo se. Poslední dveře se otevřely a … zavrzaly tak strašně, že se hlídač probudil. Nastala vteřina čekání a pak útok botou na rozespalého otrokáře. Úspěšný. Obě těla byla uklizena do cel, cely byly zamčeny a nosy obou teď již nahých strážných byly ponořeny do jejich bot - jistota je prý jistota. Tři vězni se podělili o svršky dvou hlídačů a jali se opustit nenáviděné místo.Z místnosti vedly jediné dveře. byly dřevěné a pokované železem. Klíčovou dírkou bylo vidět, že za nimi je tma. Byly otevřené, a tak se tři galejníci pomalu a opatrně pokusili s nimi pohnout. Podařilo se. Dveře otevřeny. Před nimi chodba, naštěstí prázdná. Znali ji, chodili tudy za nucenou prací, nikdy tu nikdo nehlídal. Prošli chodbou. Krátké rozhodování, jestli se pokusit utéct sami nebo se pokusit osvobodit ostatní držené v jiném traktu podzemí, skončilo rychlým závěrem: osvobozování je příliš nebezpečné, utečou sami. Věděli kudy. Tedy tušili. Věděli i to, že zbohatlí otrokáři schovávají tady někde ve své skrýši poklady a věci zabavené otrokům. Riziko bylo ale příliš vysoké. Zase zvítězila varianta co nejrychlejšího útěku. Popošli tedy o pár desítek metrů dále. A přišel další strážník. Nebylo obtížné rozpoznat vetřelce - uniforma dozorce na nich jen visela. Ale bylo obtížné jim zabránit v útěku, zvlášť když proti obličeji letěla dýka. Ozvalo se vykřiknutí. Na zem dopadla dýka, na jejíž špičce se vesele koukalo dozorcovo oko. Strážník zavrávoral, udělal dva kroky zpět, zakopl … a upadl přesně na poplašný zvonec. Celým podzemím se rozezněly zvuky zvonu.Utíkající vězni na nic nečekali a vrhli se vstříc svobodě. Jejich snaha však neměla skončit úspěchem. První padl po nešťastném šlápnutí na skrytou dlaždici. Samotné šlápnutí ani nebolelo, ale ozubené kolo projíždějící jeho hlavou už asi ano. Druhý nešťastník se napíchl na meč strážného, který mu blokoval rychle cestu, tak nešťastně, že okamžitě zemřel - alespoň tak ale pročistil únikovou cestu pro posledního uprchlíka. Ten proběhl kolem všech překážek, vyrazil dveře ven a nadechl se čerstvého vzduchu. S rozzářeným výrazem na tváří zase sledoval slunce. Radost mu jistě ale zkazila čtyřčlenná hlídka otrokářů sloužících u vstupní brány. Během několika vteřin byl pevně chycen, vláčen chodbou hloub do podzemí a přímo vhozen do své původní cely. Strašný konec, dopadl nejhůře ze všech. A dopadl tvrdě na kostrč. Bude se mu špatně pracovat.Jedna věc se ale ještě přihodila, o které vězeň nevěděl. I ta chvilka na denním světle byla důležitá. Lidé z města totiž tušili, že v pevnosti v lese se děje něco nekalého, i přes radikální popírání od otrokářského vůdce. A kdo má podezření, ten pátrá. A v tu dobu tam zrovna kolem procházel jelen. A nebyl to obyčejný jelen, jak by zjistili všichni, kdo by onoho jelena pozorovali ještě dalších pár minut. Jelen se totiž před branami města změnil v pohledného mladíka. A mladík utíkal povědět všem, jaké události byl svědkem. A tak se stalo, že byla vypsána odměna pro toho odvážlivce, kdo zlé otrokáře přemůže - odměnou budiž celý, nezdaněný, poklad, který se v jejich brlohu nachází.

… do kroniky zaznamenal(a) DrUid