Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


info:dablovo_znameni

Rozdíly

Zde můžete vidět rozdíly mezi vybranou verzí a aktuální verzí dané stránky.

Odkaz na výstup diff

info:dablovo_znameni [2016/10/26 18:45] (aktuální)
Řádek 1: Řádek 1:
 +{{ http://​www.andaria.cz/​dungeony/​dabel.jpg|obrazek}}
 +==== Ďáblovo znamení (Andorské okolí) ====
 +- //​Rozsáhlý dungeon//
  
 +Byl to nádherný vztah. Jezebel, příjemná plavovlasá švadlenka, děvče na vdávání, a Raymond, mrštný lovec a šikovný kutil. Vycházeli pravidelně v noci ze svých příbytků,​ tajně, aby nikoho nevzbudili a aby je nikdo nezahlédl. Procházeli se při měsíčním svitu, pozorovali hvězdy, drželi se za ruce, sem tam nějaká i ten polibek padl, schovávali se sobě mezi stromy a pak se hledali - kdo toho druhého objevil dříve než byl objeven sám, byl odměněn – nejčastěji sladkou pusou na čumáček. Jednoho podzimního dne se opět vytratili z domovů a vyšli si radostně do lesíka, protože spolu dlouho nebyli kvůli práci a chtěli si zase povyrazit. Jak tak jdou pěšinou, poznal Raymond, že je náhle sám. A to mu přišlo divné. Tak se tak vyplašeně porozhlížel po mýtině, když tu náhle zaslechl tichý výkřik své vyvolené. Na nic nečekal. Popadl nějakou větev, co se tam válela a vydal se za křikem. Běžel. Utíkal. Sprintoval. Nic platné mu to však nebylo. Stačil jen zahlédnout,​ jak jeho milá mizí v zemi uprostřed palouku, jakoby byla něčím vlečena. Jakoby tam přímo vletěla. Ale kým, to nevěděl. I nedbal hlasy svého ustrašeného já a vydal se směrem k oné díře. Však nebyla to díra. Bylo to znamení. Krví namalovaný kruh opsaný kolem pěticípé hvězdy. „Co to ksakru? Jeeeeeee. To není dobrý. Tohleto není dobrý, to není dobrý.“ Začal vzlykat. Vydal se pomalu a sklesle směrem k městu, ale kruh ho nepustil. „Musíš dovnitř, jen tak zachráníš sebe i svou milovanou“,​ ozval se mu v hlavě neznámý hlas. Zatřásly se mu nohy. Pak i ruce. Pak si strachy sednul. „Já? Dolů? Sám? No tak tedy dobře.“ Ihned jak jeho mysl povolila, začal se pomalu propadat do země. Plameny šlehaly kolem, ale nepálily. Krvavé runy psané v cizím jazyce jiste nevěstily nic dobrého. A přeci v sobě Raymond našel kus odvahy. Co kus? Celou odvahu v sobě našel. Pevně uchopil zbytky větve, kterou předtím v lese našel a strachy u znamení rozlámal. „JÁ TĚ NAJDUU!“, zařval z plných plic a přitom zlomil větev na dva malé kolíky. „I kdyby mě to mělo stát život.“ Nejdříve se vydal jediným možným východem kolem krvavých run, byly tam nějaké zaseklé dveře, naštěstí byly původně železné a teď tudíž krapet zrezivělé. I vykopl je silou, která se v něm i přes jeho lovecký um dala těžko předpokládat. Za dveřmi něco zapraskalo. Byla to kostra člověka, který nejspíš marně otevíral dveře a něco ho tehdy překvapilo,​ až z toho tady zůstal navěky. Nádherná dekorace. Stejně jako plápolající pochodně na stěnách, krásně opracovaná podlaha a další kosti, pravidelně rozházené po chodbě. Ale nikdo nebyl přítomen. Vydal se tedy lovec dál. Ruce svírající kolíky. Zbystřeny zrak. Zrychlený tep. Co ho asi čeká za rohem? Nic. Zase jen kosti, oheň a krev. A dál také. A tamhle také. I tam. A co tady na těch schodech? Tam ne. Schody nebyly zabarveny sytou rudou barvou, ale zůstala jim barva kamene, z něhož byly vytesány. „Výborně,​ tudy to bude lepší“, zaradoval se v duchu Raymond a vydal se do nižšího patra. Tiché kroky, hlasitý pískot a teplý zápach, to byla jasná znamení toho, že tady již někdo je. Chlupaté nohy, malá strašidelná hlava a rychlost, že by si ho jeden ani nevšiml. Ne tak Raymond, tasíc pochodeň visící vedle něj na stěně a zapalujíc odpornému netopýru hlavičku. Bum. „Asi selhala navigace“,​ prohodil si pro sebe lovec pozorujíc rozpláclého netopýra. „Mno, tak ty jsi asi mou Jezebel neunesl.“ Další místnost a ….. „Ouvej, začínají problémy“. Kolem stolu seděly čtyři kostry a hrály v kostky. K tomu vesele popíjeli nějaký nápoj a měli děsnou švandu z toho, že se každý pobryndal. Ray toho využil, přikrčil se, přimáčkl se ke stěně a opatrně prošel dál. „Uuuf“, oddychl si otírajíc studený pot z čela. A kolem ně se ozvalo:​“Uuuf“,​ „uuuf“, „uuf“. Otočil se a málem omdlel. Do očí mu koukalo obří oko, veliké jako on sám, a příšerně se šklebilo. K tomu na druhém konci místnosti zahlédl něco chlupatého s křídly, co ovšem bylo lidského vzhledu. Jen to mělo rudou barvu kůže. „Tak to je konec, teď mě tu sežerou zaživa. Hlavou mu probleskl celý jeho život, jeho první políbení své Jezebel, jeho první krůčky lesem, jeho první skolená liška. A pak i nápad. „Zhyňte, potvory pekelné“,​ prohlásil přesvědčivě směrem k obludám svírajíc rukama klacíky a stavíc je do tvaru kříže, „Bůh vám ukáže!“ Ale neukázal. Jen příšery se opravdu otočily a hleděly si svého. Neváhal tedy ani vteřinku a pospíchal dál. Došel až na křižovatku. Však kam jít? Doleva, doprava, rovně či zpět? Tu bílé světlo rozlilo se u stěny a vytvořilo další možný východ z téhle zapeklité situace. „Běž tudy, poutníče, je to cesta přímo k prameni všeho tady. Portál ve stěně vypadal jako obraz, ale vstoupit do něj šlo. A o to šlo. Pak však mlha před očima, mrazení po zádech, pálení na chodidlech, to všechno se teď dralo myslí unaveného Raymonda. Pak otevřel oči,….a zase je rychle radši zavřel. Pak je znovu opatrně otevřel. Ano. Nebylo pochyb. Stál přímo tváří v tvář samotnému Ďáblovi. Rudá kůže, rudá aura, vyceněné zuby, obrovská křídla, pekelné vidle opřené o stěnu, trůn z lidských kostí. Kroužek v nose. Tetování na pravém rameni. Oba se na sebe tak dívali a nakonec protrhl ticho Ďábel: „Peklo je děsivé, ale spravedlivé. Tuto dívku,“ ukázal směrem ke spící Jezebel“, jsme si vzali neprávem, a proto si ji můžeš odnést zpět. I ty bys tu byl neprávem, proto tě necháme odejít. Ale pamatuj, a všude vyprávěj, že peklo si najde každého, kdo si to zaslouží. A to jsou skoro všichni, není vás tolik takových, jak jste vy dva, žijících jeden pro druhého, hluboce toužících po lásce. A teď, teď si ji vezmi a JDĚTE!!!“ Když domluvil, stěny se ještě trochu chvěly a všem přítomným velmi pomalu roztávaly strnulé rysy na tvářích, tak se všichni bojí toho pekelného hlasu. A Raymond vzal svou Jezebel do náručí a odnesl si ji vyznačenou stezkou zpět na povrch země. „Krásný konec“, vypravěč se odmlčel, a pak vysmrkal, „nemyslíte?​“ „Nemyslím“,​ ozval se od vedlejšího stolu jemný ženský hlas, „protože tohle ještě konec není. Po několika šťastných letech se jednou zakecal v krčmě, pověděl něco, co neměl a odnesl ho čert. Nalhávat lidem, že v pekle je obrovský poklad, se opravdu nevyplatilo. Pekelný pán nejspíš nemá moc rád turisty a zlatokopy. Budiž Ti, Rayi, peklo lehké
 +
 +//... do kroniky zaznamenal(a) DrUid//
info/dablovo_znameni.txt · Poslední úprava: 2016/10/26 18:45 (upraveno mimo DokuWiki)