Byl nádherný den, ptáci zpívali a šum potoků, tekoucích pod úpatím kopce, byl slyšet na míle daleko. Zvuky, nebo spíše hudbu panenské přírody, přerušil náhlý ryk boje a řinčení oceli o ocel. Ve vzduchu byl cítit pach války. Všudypřítomné ticho přerušilo hlášení královských trubačů, vyzývajících lid do války proti utlačovatelům. Každému občanu Andarie se v srdci rozhořel plamen branné povinnosti své země, a tak mohli na bitevní pole pochodovat pod královským praporem a s úsměvem na rtech. I samotní královští rytíři povstali, aby vedli královská vojska. Bohužel, iluze myšlenky snadného vítězství nás zřejmě všechny ovládla. Zbraně dopadaly znovu a znovu a každý úder zanechal další ohavnou oběť svíjející se v agónii, Skřeti vřískali bolestí a snažili se odplazit z dosahu zbraní andarijského vojska. Nebyla to jen ostří zbraní, z čeho měli hrůzu, pokoušeli se také uniknout náhlým zábleskům magických blesků, osvětlujících noční krajinu. Krvežíznivost Andarijského vojska byla vidět na každém metru bitevního pole. Armáda doslova utkala koberec z těl mrtvých skřetů. Tohle byla naše chvíle. Potírání této pekelné skřetí havěti se v onu chvíli stalo naším posláním. Po travnaté zemi se válela těla nesčetných slizských nepřátel a krev tekla proudem jako na jatkách. A pak takřka znenadání, jsme už žádné další oběti nenalézali. Všichni ohyzdní nepřátelé se váleli na zemi mrtví nebo umírající. Zraněné jsme nechali trpět, jen ať si je smrt vezme pomalu a bolestivě. Po bojišti též bloudily duše padlých hrdinů. Byla hrozná zima a začínalo pršet. Konečně zavládlo ticho. Nářek a úpění umírajících utichly. Skřetí svatyně byla skoro naše, už jen jednu míli a měli bychom ji vidět. Odpor skřetů slábl. Démon únavy a vyčerpání však ovládl naše řady. Za doprovodu bubnů jsme vypochodovali vstříc opevněné svatyni. A hle! Vidíme ji v plné síle. Na hradbách jsme zahlédli tmavé siluety skřetů. Lučištníci na ně vyslali mrak smrtících šípů a každý z nich si našel místo v prohnilém skřetím mase. K dřevěné bránš se přikutálel růžový lektvar, který explodoval a brána se rozlétla do všech stran. Při pohledu do vnitřku svatyně i těm nejodvážnějším tuhla krev v žilách. Slabší povahy rovnou zvracely. Desítky lidských těl obětovaných skřetím bohům, znetvořených a zmrzačených. Uprostřed stáli skřetí mágové, kteří draze zaplatili za muka, které způsobili těm chudákům. Konečně odpočiněk! Vojsko chvíli odpočívalo a pak se vydalo srovnat se zemí další skřetí baštu. Pevnůstka ležela kousek od svatyně, nebyla těžce opevněná, ale její osádka byla více než početná. Útok na sebe nenechal dlouho čekat. Růžové lektvary opět vykonaly své. Ale štěstěna k nám příliš nakloněna nebyla. Byli jsme odraženi a mnoho statečných padlo, jejich duše zůstávaly na poli cti a přecházely sem tam. Po krátké přestávce jsme tvrz opět vzali útokem. Tentokrát jsme měli více úspěchu než předtím. Skřeti byli naším rychlým protiútokem zřejmě zaskočeni a my je rozdrtili jako vejce v pěsti. Tato válka se zdála býti nekonečná, mnoho účastníků odpadávalo se slovy „to nemá cenu“. Celá armáda byla rozdělena na dva oddíly, ten druhý chránil skupinu řemeslníků, kteří stavěli ochranný val, který měl zastavit postup skřetů. Byli však pod silným náporem a jejich postup se zastavil u jedné opuštěné farmy. Tudíž se obě skupiny spojily dohromady. Když se tak stalo, skřeti byli prolomeni a armáda za sebou zanechala krvavou stopu tvořenou rozsekanými a rozdupanými skřetími těly. Až nastal opět okamžik, kdy jsme již nenalézali žádné nepřátele, kdy se nebesa rozjasnila, kdy ve vzduchu zavál větérek míru a šum potoku, tekoucího pod úpatím kopce byl slyšet na míle daleko, a kdy hudbu panenské přírody již nerušila žádná krvavá válečná událost, a kdy byl ve městech Andarie slyšet chvalozpěv hrdinům, kteří bojovali v této válce.

Sepsal mistr slova, Elderas