- Středně dlouhý dungeon

Mračna se zatáhla a oblohu proťal zlověstný blesk jako předvoj lijáků, který se vzápětí spustil. Těžké dešťové kapky padaly v nepravidelném rytmu na vyschlou zem a na hlavy dvou lovců. „V tomdle počasí neulovíme ani králíka. Musíme se schovat. Poběž za mnou, nedaleko je tu taková ruina ve skále,“ křikl přes hromobití na svého společníka. Tomu se ale ve tváři objevilo zděšení a chytl rychle svého druha za zápěstí. „Ne! Tam straší!“

Nejdřív se zasmál, ale když pochopil, že to myslí vážně, nevěřícně zakroutil hlavou. „Sem docela starej na pohádky. Do města daleko, v tomdle psím počasí nehodlám cestovat, když je to do sucha kousek,“ otíral si vodu z tváří.

„Nedělám si srandu. Už bylo dost takovejch, co tam chtělo rabovat jak mrchožrouti, protože tam prej kdysi bydlela docela bohatá ženská s nějakejma parchantama, co utekla vod svýho starýho,“ křičel, aby byl přes neutichající hromy vůbec slyšet. „A von se pomstil tim, že je proklel a vod tý doby…“

„Seš pitomec, když tomu věříš! Jdu tam klidně sám!“ Odvážný lovec se otočil a rozeběhl se ke skaliskům.

Druhý za ním hleděl a váhal. Nakonec zakroutil hlavou, také se otočil a rozeběhl se opačným směrem, do města.

Když se počasí umoudřilo a ani druhého dne se jeho odvážný druh nevrátil do pronajatého pokoje hostince, dodal si odvahy. Slunce žhnulo na obloze a nic nenaznačovalo tomu, že se cokoli v následujících hodinách změní. Se srdcem v kalhotech prošel průsmykem, dokud se před ním nezjevila scenérie zchátralého domu, s děravou střechou, vyvrácenými okenicemi, vydrolenými kameny. Zahrada byla spustlá, zarostlá. Zkusil opatrně otevřít dveře domu. Bylo zamčeno. Vlézt dovniř oknem se neodvážil. Procházel zahradu a hledal stopy po svém společníkovi. Liják je ale všechny zřejmě smyl. Pak se ale zarazil. Jeho noha se propadla do měkké rozkypřené hlíny. S hrůzou si uvědomil, že stojí před popraskaným náhrobkem. A u něj žhnuly svíce.

Leknutím zakřičel a potácel se pryč. Zakopl o kořeny a odporoučel se k zemi. Rychle se zvedl a dal se na zběsilý útěk. Hnal se lesem a vyděšeně stále dokola mumlal: „Dyť pršelo, pršelo… pršelo!“

… do kroniky zaznamenal(a) Rynn