Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


gminfo:svatba_enari_a_rallik

Příběh Enari a Rallika

Starý vypravěč se usadil ve stínu dubu. S úsměvem přehlédl houf dětí, které si posedaly okolo něj. Spokojeně pokýval hlavou, když mu nejstarší chlapec podal džbán mléka a krajíc ještě teplého chleba.
„O čem chcete slyšet nejdříve?“, zeptal se a ukousl si z pečiva. Věděl že jejich dohadování bude na dlouho, jako vždycky. Děti se začaly hašteřit, jestli má stařec vyprávět o hrdinech, nebo o příšerách, nebo o lásce, anebo o kouzlech a kouzelných bytostech. Pak všechno přehlušil melodický hlas.
Zpoza stromu vyšla dívka asi šestnáctiletá, posadila se starci k novám a poprosila o příběh plný lásky a štěstí. Bylo na ní vidět, že sama něco podobného prožívá, a tak nechce slyšet nic ošklivého.
Stařec byl také jen muž, a tak polkl sousto, zapil ho mlékem a přes protesty capartů začal vyprávět o lásce. O tom, jak si jedna ztracená duše našla druhou, aby už nikdy nebyly ztracené.
„Vy jste ještě moc malí, aby jste si to mohli pamatovat. Ale před mnoha lety, to byly ještě vaši prapraprarodiče v kolíbkách a cucali si palec na noze, byli tady všude skřeti. Země byla ve válce s příšerami chaosu a po celé zemi se pohybovaly skupiny ozbrojených mužů a žen, kteří s nimi bojovali.
Byla však místa od skřetů již očištěná, kam se vrátil duch přírody a hemžilo se to tam zvířaty. V jednom takovém lese se pohybovala i mladá elfka. Hnědé vlasy ji neposedně poletovaly okolo hlavy, štíhlé nohy ve vysokých botách tiše našlapovaly po neznatelné pěšince v lese. Byl podzim, vítr shazoval poslední listí ze stromů a pokrýval zemi rezavým kobercem.
Naše elfka byla mladá, jen trochu zkušená stopařka. V lese vyhledávala zvěř, lovila ji a ve městě pak prodávala kůže a maso. Vedlo se jí docela dobře, na zimu měla vyhlídnutý domeček ve městě, kam se chtěla ukrýt do tepla zapáleného krbu. Musela ale šetřit peníze, aby jí vyzbylo na nájem. A mít peníze, to znamenalo lovit. Uhnula z pěšinky na jinou, která ji křížila, a mířila k lesnímu napajedlu, kde se často zdržovala nějaká zvěř. Začalo jemně sněžit, a tak si zčásti nasadila kapucu, ale jen tak, aby jí nepřekážela v rozhledu. Bohové byli marnotratní, a tak les během pár okamžiků vypadal jako spící pod bílou peřinou. Elfka opatrně našlapovala a obcházela zrovna padlý kmen, když se zarazila.“
Vypravěč dramaticky zmlknul, věděl kdy posluchače napínat.
„Za kmenem narazila na věc vpravdě podivnou – stopy několika lidí, vedoucí doslova odnikud! Směřovaly na palouk, kam mířila i ona. Byly to stopy pěti, šesti lidí, tu rozeznala kožené boty, tu těžkou stopu člověka oděného v brnění. Brnění v lese? Jak podivné, pomyslela si a opatrně stopy sledovala. Nebyly příliš staré, ale musela chvátat, aby nezmizely pod přívaly sněhu sypajícího se z oblohy.
Na kraji palouku, kam všechny stopy směřovaly, se zastavila. Čerstvý sníh byl rozrytý, místy zbrocený krví. Přidřepla a pozorovala okolí – po oněch lidech nebylo ani vidu ani slechu. Našpicovala uši – ne, opravdu, slyšela jen toho vlka na druhé strany mýtiny, kterého přilákala vůně krve. Ano, i on o ní věděl. A nelíbila se mu. Vycítil, že přinesla smrt mnoha jeho bratrům a sestrám.
Elfka se už chtěla zvednout a mýtinu obejít, když si všimla, že pláň není prázdná!“ Mladá dívka, která vypravěči visela na rtech, se zděšeně nadechla. Stařec, spokojen sám se sebou, pokračoval ve vyprávění. „Sňala luk z ramene a založila šíp do tětivy. Od osamoceného vlka nelze čekat nikdy nic dobrého. Ve chvíli, kdy vykročila z úkrytu lesa na pláň, vykročila i ta chlupatá bestie. Žluté oči blýskaly nenávistí, pysky se ohrnovaly a zuby se leskly slinami. Elfka vyřkla pár magických slov a po jejím boku se objevil také vlk. Tento jí však byl věrný. Dívka poklekla u té hromady na plání. Odmetla trochu sněhu a zajíkla se. Ta hromada – to byl člověk. Mladí. Pohledný a zraněný mladík! Natáhla se, že zkontroluje zda ještě dýchá, když vlk z druhé strany mýtiny zaútočil. Vlk ochránce nezaváhal a vyběhl mu vstříc.
Vzduchem se nesli svištění letek šípů, vrčení a kňučení, bolestiplné skřeky a sténání. To poslední se ozývalo elfce pod nohama, takže si byla jista, že mladík žije. Naposledy natáhla luk a vypustila šíp. Kovový hrot si našel cestu skrz kůži a sval, mezi žebry, až do srdce. Útočící vlk klesl k zemi. Byl čas věnovat se zraněnému. Z vlčí kůže a větví vyrobila jednoduchý smyk, na kterém odtáhla zraněného k sobě do tábora. U jedné skály měla z plachty a mladých stromků zřízené provizorní obydlí. Uložila zraněného do kožešin a svlékla ho. Zapýřila se nad jeho nahotou, musela z něj však dostat to promoklé oblečení a ošetřit ho.
Roztrhala svou robu na obvazy a ošetřila jeho rány. Nejhorší byla rána na hlavě, krvácela a kost pod ní svítila neslušnou bělobou. Zakryla ji kusem látky, přikryla mladíka dvěma kožešinami a pohladila ho po hlavě. Drobný úsměv se zachvěl na její tváři.“ Stařec umlknul. Jeho oči se upíraly přes náves do dálky. Když mlčel už příliš dlouho na to, aby to byla dramatická pauza ve vyprávění, zatahala ho dívka sedící mu u nohou za plášť. „Jak to vylo dál? Uzdravil se? Milovali se?“ dychtivě vyzvídala. Stařec k ní stočil oči, lesklé slzami. Mlčky pokýval. Musel si odkašlat, aby mohl pokračovat.
„Elfka byla štístko, Matka Příroda snad musela vést její ruce při léčení jednoho z jejích stvoření, protože mladík se nakonec probral. Slabý jako štěně, v hlavou až na obludnou bolest prázdnou. Nepamatoval si vůbec nic, ani to jak se jmenuje. Zůstal s elfkou ještě pár týdnů v lese, pomáhal jí lovit a pomalu zase nabíral sílu. Když s pomocí jejího přítele odstěhovali kůže a maso do města, bylo samozřejmostí že se nastěhoval k ní do domečku. Nedovedli si představit, že by se měli odloučit. Usínali přitulení jeden k druhému, drobnými doteky se během dne ujišťovali o své náklonnosti. Jejich intimnosti nezůstaly bez následku, elfce se počalo ráno dělat špatně a mívala podivné chutě.
Její těhotenství vyšlo najevo až poté, co si zařídili svatbu. A že to byla svatba veliká! Obřad se konal v Lewanu, v háji pod obrovským stromem, jehož větve tiše ševelili ve večerním vánku a žehnaly mladým snoubencům. Jarní soumrak padl na svatebčany, dojatě tleskající novomanželům. A oslava pak byla veliká! V Thyru nevěsta najala dům, kde bylo připravené pohoštění. Kolik druhů jídla a nápojů tam bylo, to nikdo už nevypoví. Že ale hosté odcházeli řádně rozjaření, o tom se ještě dlouho povídalo.
Mno a ti dva… Ti spolu žili ve velkém domě, ve kterém vychovávali i své dítě, které se po svatbě narodilo. Ale to už je jiný příběh,“ usmál se stařec na své publikum a vstal. Roztřeseně odcházel a zapadající slunce osvítilo jeho holou hlavu. Mírně zašpičatělé ucho vykouklo z řídkého porostu vlasů. Děti to již nemohly spatřit, ale stařec plakal, když odcházel. Plakal nad svou matkou, které puklo srdce, když zemřel její milovaný válečník. Nemohla žít bez něj. Bez druhé půlky své duše…

gminfo/svatba_enari_a_rallik.txt · Poslední úprava: 2016/10/26 17:16 (upraveno mimo DokuWiki)